Expozice

Hodinář

Hodiny se na věži objevily poprvé po roce 1760. Byly sem přemístěny z původní radnice. Druhé hodiny měly Pardubice na zámku. Dodneška se o jejich chod stará hodinář.

Trubač

Ochoz Zelené brány hrál důležitou roli v životě starých Pardubic, právě z něj „odpočítával“ čas všem obyvatelům města ponocný, trubač. Z ochozu věže se dnes naskýtá krásný pohled nejen na „staré“ a „nové“ Pardubice, ale i do vzdáleného okolí. Za kostelem sv. Bartoloměje mezi stromy na valech je vidět areál zámku. Tam kdysi končilo město. Na západě se nachází třída Míru (tehdejší Zelené předměstí) a náměstí Republiky, kde byly v 18. století postaveny stáje pro koně. Ty zanikly v 19. století, resp. byly přesunuty na místo dnešního Afi Paláce. Na levé straně vidíme Východočeské divadlo. Na východě se nachází celé „staré“ město, vidíme i Gočárovu stavbu automatických mlýnů. Díváme se na Orlické hory a když je jasno, bývají vidět i Krkonoše.

Kronikář

Staňte se i vy na chvíli ctihodným městským kronikářem a do vázané kroniky vepište svůj vzkaz pro budoucí generace.

Pověst o vzniku znaku Pardubic

Při výstupu na věž se ocitnete uprostřed bitvy u Milána. Uslyšíte rachot boje a uvidíte město, které dobývají odvážní čeští bojovníci. Na vlastní oči se všichni mohou přesvědčit, jak to bylo s padající branou i půlkou koně, kterou statečný Ješek přinesl až do českého ležení a složil před krále Vladislava. Za svůj odvážný čin jej král odměnil znakem, jenž má vÊ červeném poli přední polovinu bílého jízdního koně se zlatou uzdou a s levou nohou zdviženou. Tento erb je i dnes městským znakem statutárního města Pardubic.

A jaká je pověst?

Když tábořilo pomocné vojsko české za krále Vladislava II. před italským městem Milánem, vloudilo se několik odvážných bojovníků z českého ležení do města. Sebravše tam mnoho kořisti, pospíchali na koních uzmutých v městských konírnách z města, aby jich spící milánští nezpozorovali, nezajali a neztrestali. Avšak právě když se blížili k otevřené bráně, milánští je zpozorovali. Vzkřikli na pověžného, aby spustil těžkou mříž a zatarasil jim cestu. Pověžný přeťal provaz, na němž mříž visela, a ta padla na koně, s nímž se jeden ze smělých bojovníků jménem Ješek opozdil. Mříž přeťala koně v půli. Ale Ješek neztratil ducha. Vzal prý přední půli koně i se sebranou kořistí na svá bedra a takto obtížen doběhl českého ležení. Tam se ukázal králi Vladislavovi II. Král užasl i všichni kolem něho. Odměnil pak Ješka za ten odvážný čin znakem, jenž má v červeném poli přední polovinu bílého jízdního koně se zlatou uzdou a s levou nohou zdviženou. Když se Čechové s velikou slávou vrátili od pokořeného Milána do vlasti, obdržel statečný Ješek od krále část země v kraji prácheňském. A tak se znak bílého půlkoně v červeném poli až do Pardubic dostal.

Pověst o vzniku znaku Pernštejnů

Než začnete stoupat po dřevěném schodišti, narazíte na rozzuřeného zubra, kterého dokáže zkrotit jen statečný uhlíř Vaněk. A jak vlastně vznikl pernštejnský erb, který v Pardubicích uvidíte na mnoha historických památkách?

Praotec rodu Pernštejnů se jmenoval Vaněk – Věňava (= houžev) a pocházel z uhlířské osady Ujčov, která ležela nedaleko dnešního jihomoravského hradu Pernštejn. Podle pověsti se v roce 564 v lesích kolem hradu Zubštejn potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich i zabil. Na Zubštejně právě pobýval moravský markrabě Jošt Vilibald Brandenburg a ten vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví. Uhlíř Vaněk také v lese zubra několikrát potkal, ale pokaždé se mu podařilo utéct. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem utíkal, ukryl se do své boudy, ale zubr na něj stále dorážel. Vaněk nevěděl, co má dělat, tak začal zubra krmit chlebem, který měl u sebe. Zubr se po chvíli uklidnil. Potom mu pokaždé, když na sebe v lese narazili, Vaněk nějaký chleba dal, až si na něj zvíře natolik zvyklo, že si nechalo všechno líbit. Ochočenému zubrovi Vaněk provlékl nozdrami houžev upletenou z proutí a zubra přivedl markraběti na Zubštejn. Vládce Vaňka bohatě odměnil, přenechal mu celé území, které dokázal obejít za jeden den od slunce východu do slunce západu. Na paměť statečného uhlíře Vaňka měli jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Houžev symbolizovala chytrost a odvahu, která přemáhá hrubou sílu. Vytrvalost uhlíře Vaňka pak dala vzniknout i rodovému heslu Pernštejnů: „Kdo vytrvá, zvítězí“.