Historie

Její vznik souvisí s městským opevněním, o jehož počátcích toho víme překvapivě málo. Když se Pardubice staly někdy mezi lety 1332–1340 poddanským městečkem, kamenné hradby se nejspíš ještě nestavěly. Navíc byly hradby výsadou královských měst, mezi které tedy Pardubice nepatřily. Zásadní zlom však přišel až v roce 1491, kdy panství koupil Vilém z Pernštejna. Z původně nevýznamného sídla postupně vytvořil centrum svého majetku a reprezentativní rezidenci. Velkou přestavbu města navíc paradoxně urychlil požár v roce 1507. Právě tehdy vzniklo i kvalitní opevnění, jehož součástí byla menší brána v místě dnešní Zelené brány.

Do města se tehdy vstupovalo dvěma branami. Sesterská Bílá brána stála v prostoru dnešní ulice Svaté Anežky České, v 19. století však začalo docházet k obecnému bourání městských hradeb a stejný osud tak potkal i ji. Dokonce se uvažovalo i o zbourání Zelené brány, díky odporu veřejnosti se tak ale nestalo.

Jak přesně vypadala původní Zelená brána, nevíme. Pravděpodobně šlo o nižší, zhruba dvoupatrovou stavbu, snad s jehlancovou střechou a předbraním. Říkalo se jí „Pražská“, protože odtud vedla cesta dnešní třídou Míru směrem na Prahu.

Její další velká proměna přišla po ničivém požáru roku 1538. Právě oheň patřil ve středověkých a raně novověkých městech k největším hrozbám, jelikož dokázal během krátké chvíle zničit velké území. Pardubice to pocítily naplno v roce 1538, kdy velký požár výrazně proměnil podobu města i přístup k jeho bezpečnosti. Jan z Pernštejna proto vydal požární řád, zahájil rozsáhlou renesanční přestavbu a jako jeden z klíčových prvků ochrany nechal přistavět věž. Ta nesloužila jen jako dominantní stavební prvek, ale především jako důležité pozorovací místo, odkud bylo možné včas odhalit hrozící nebezpečí ohně.

Život na věži byl přitom překvapivě rušný. Dohlíželi odsud na město ponocní a po určitou dobu i trubači, kteří svým hraním pomáhali organizovat každodenní chod města. Z ochozu se totiž ohlašovala takzvaná policejní hodina, kdy se zavíraly šenky. Za Viléma z Pernštejna to bylo už ve 20 hodin. V 18. století tu například zněly písně ke cti sv. Floriána a někdy také Arnošta z Pardubic. Samotná Pražská brána se do roku 1542 značně proměnila – získala atiku s typickými obloučky a věž zakončovala bohatě členitá střecha s osmi věžičkami a centrálním jehlancem se zlacenými prvky. Její měděná střecha se původně leskla do dálky, a právě pro tento třpyt se jí přezdívalo i Zlatá brána a vzniklo rčení „blyští se jako pardubická věž“. Postupem času však měď zoxidovala a zezelenala, a právě odtud pochází její dnešní název.

V dobách třicetileté války a i dlouho po ní sloužila Zelená brána jako útočiště – doloženo je až 12 rodin, které ve věži našly úkryt.

Brány bývaly nejslabším místem obrany, a proto se zesilovaly předbraním. To pardubické mělo podobu suchého příkopu s padacím mostem a zakřivené cesty mezi hradbami, která vedla přes další dvě brány až k mostu přes vodní příkop. Po roce 1776 předbraní zaniklo spolu s většinou městského opevnění. Vodní příkop se ale například zasypal až po roce 1910.

Věž si během staletí prošla nejednou zkouškou. Po požáru zvonice v roce 1653 na sebe převzala tíhu zvonů, což její konstrukci výrazně zatížilo. Jen o pár let později ji zasáhl blesk a opravy se protáhly na dlouhá léta. Když se zvony vrátily do opravené zvonice ke kostelu sv. Bartoloměje, stavební změny pokračovaly dál. Během 18. století ji doplnily hodiny, v polovině 19. století přišla o dřevěný ochoz a získala omítku. Postupně se upravovala a přetvářela, až získala podobu, kterou známe dnes. Ta vychází z úprav z roku 1912, kdy se vrátil ochoz, zmizela omítka a věž znovu ukázala své kamenné zdivo. Na podzim 2024 prošla Zelená brána rozsáhlou rekonstrukcí exteriéru, která jí dala světlejší vzhled a prodloužila její životnost.

Zelená brána toho má za sebou opravdu hodně – požáry, přestavby i postupné proměny vzhledu. Kromě své historie nabízí i další důvod, proč na ni vystoupat. Z jejího ochozu je totiž jeden z nejhezčích výhledů na město, od historického centra až po jeho novější části.